Co nového na evropské pravici

20. prosince 2007 - Petr Sokol
20 Pro

Evropská pravice existuje v současnosti v celé řadě podob. V řadě zemí ji reprezentuje jedna velká strana, jinde jsou „pravičáci“ rozděleni na konzervativce, liberály či křesťanské demokraty. Podívejme se, jaké nové trendy touto částí politické scény v evropských zemích hýbou, a to především v souvislosti s otázkou, co může pravicové strany na starém kontinentu do budoucna posílit.

Jedna z možností, jak evropské pravici vdechnout novou sílu, je spojována zejména s novým lídrem britských konzervativců Davidem Cameronem. Tento představitel britských toryů se úřadu ujal v prosinci 2005 a od té doby začala jeho strana akcentovat mnohá témata, která dříve nikdo s konzervativci nespojoval. Cameron se zaměřil zvláště na pravicovou verzi ekologického programu a problematiku globálního oteplování. Jeho strategie „zelenání“ konzervativců zatím slaví úspěchy, když konzervativcům po dlouhé době výzkumy přisuzují vyrovnanou roli v souboji s vládními labouristy, a to i v situaci, kdy labouristická strana vystřídala svého „opotřebovaného“ premiéra Blaira.

Zelení konzervativci
Cameronova cesta není v Evropě ojedinělá. Stačí jmenovat třeba hvězdu dánské Konzervativní lidové strany a ministryni životního prostředí Connie Hedegaardovou, o níž se už spekuluje jako o budoucí předsedkyni konzervativců. I ona sází na konzervativní ekologii.
   Navíc koalice konzervativců a zelených dnes vládnou například České republice, Finsku nebo Irsku. Na velkou zkoušku tohoto směru ovšem stále čekáme, protože se jí stanou až příští parlamentní volby na britských ostrovech.

Německé čekání a posun do středu
Zajímavou politiku zvolila také německá kancléřka a předsedkyně CDU Angela Merkelová. Volební výsledek ji přinutil uzavřít velkou koalici s levicovou SPD. V ní Merkelová zapomněla na ambiciózní reformní volební program CDU, soustředila se na témata, která mohou oslovit voliče středu (například postavení žen) a s padajícími preferencemi svého socialistického koaličního partnera asi čeká na příští volby.

Reformátoři
Jiný postup volí zastánci hlubokých pravicových reforem. K nim je možné zařadit například dánského premiéra Fogha Rasmussena nebo jeho nizozemského kolegu Jana Petra Balkenendeho. Oba již ve svých prvních vládních obdobích provedli výrazné ekonomické a daňové reformy a dokázali je před voliči uhájit, což znamenalo v obou případech obhajobu premiérského křesla. Balkenende i Fogh Rasmussen ovšem za své úspěchy jistě vděčí i faktu, že jejich ekonomické reformy doprovázela poměrně přísná opatření v oblasti imigrace. Striktní přistěhovalecká politika přinesla oběma politikům hlasy, které mohli ztratit díky ekonomickým reformám. Oba reformátoři už s méně reformním programem vládnou třetí funkční období.
   Totéž se naopak nepodařilo dalším dvěma reformním premiérům Mikuláši Dzurindovi na Slovensku nebo Wolfgangu Schüsselovi v Rakousku. Oba premiéři zásadně reformovali ekonomiky svých zemí, ale třetí mandát již pro sebe získat nedokázali.

Na levici posun doleva
K zajímavému jevu dochází v současnosti také na evropské levici. Tradiční socialistické strany ztrácejí hlasy i volební podporu na úkor stran stojících více vlevo. Strany, které na tomto přesunu od tradičních socialistů vydělávají, patří mezi ty, které nemají komunistickou identitu, ale odmítají reformy sociálního státu, k nimž se občas pod tlakem demografie a ekonomického vývoje uchylují tradiční socialistické strany. Populistický odpor proti změnám ve fungování sociálního státu pomohl silně levicové Socialistické straně v Nizozemsku nebo Socialistické levicové straně v Dánsku. Obě již dýchají na záda nizozemské tradiční Straně práce nebo dánské Sociální demokracii, které svorně v posledních volbách zaznamenaly rekordně nízké voličské zisky.
   Podobně v Německu strana Levice (Die Linke), v níž se spojili levicoví odpadlíci ze socialistické SPD a postkomunistická PDS, sbírá ve výzkumech veřejného mínění i v zemských volbách hlasy ubývající SPD.
   Pokračování popsaného vývoje může znamenat postupné rozdělení dlouho jednotné stranické socialistické rodiny. Podobné rozdělení levice může samozřejmě také nepřímo ovlivnit budoucnost evropské pravice.
   Na otázku, která z popsaných cest je pro pravici nejvýhodnější, nelze jednoduše odpovědět. Asi nejblíže pravdě má odpověď, že ke každé zemi se hodí jiná verze pravicové politiky.